Reklama
 
Blog | Vendula Kratochvilova

Katalánská krize v kocourkově

Referendum o katalánské samostatnosti se konalo před měsícem. Za těch několik týdnů se krize vyhrotila do nevídaných rozměrů. Proč Katalánci nechtějí ustoupit? Proč je Španělsko Kocourkov a jak je možné, že je společnost i politika v moderní demokratické zemi takto rozpolcená?

Na úvod se pokusím krátce shrnout, co se vlastně v mezi Katalánskem a Španělskem odehrálo. Katalánsko je jeden ze 17 autonomních oblastí Španělska, s vlastní vládou, jazykem i kulturou. Katalánci se cítí být samostatným národem, což ale španělská vláda neuznává. Také už léta usilují všemi možnými prostředky o uspořádání legálního referenda. Podle odhadů si téměř 70 % Katalánců přálo vyjádřit svůj názor na otázku osamostatnění regionu v legálním referendu. Nemohli si totiž nevšimnout skotského hlasování z roku 2014 a současné debaty mezi Skoty a britskou vládou o konání nového referenda. Když to jinde jde, proč to nejde ve Španělsku? Jenže centrální vláda v čele s Marianem Rajoyem referendum systematicky odmítala. Rajoy se nechal slyšet, že dokud bude předsedou vlády, žádné hlasování se konat nebude.

Katalánský parlament tak schválil zákon o referendu, který umožňuje uspořádat hlasování, jehož výsledek bude závazný. Na jeho základě 1. října hlasování o vytvoření samostatné Katalánské republiky také uspořádal. Španělský Ústavní soud zákon samozřejmě označil za protiústavní a referendum se tak stalo nelegálním. I přesto přišly k urnám přes dva miliony lidí (43 % populace regionu), z nichž 90 % se vyslovilo pro vytvoření samostatné republiky. Centrální vláda se snažila referendu zabránit také s pomocí těžkooděnců. Násilný policejní zásah proti hlasujícím Kataláncům byl poslední kapkou.

Reklama

Katalánsko vyhlásilo samostatnou republiku, kterou však nikdo prozatím neuznal, načež centrální vláda aplikovala článek 155 ústavy. Odebrala regionu autonomii, katalánského předsedu vlády Puigdemonta sesadila a parlament rozpustila. V prosinci se pak budou konat nové volby do katalánského parlamentu.

Krize: začíná nebo vrcholí?

Zdá se tedy, že situace se zklidnila. Jenže ve skutečnosti se celá země stále zmítá v pravděpodobně největší politické a sociální krizi své moderní historie. Osobně sice nesouhlasím se způsobem, jakým bylo katalánské referendum uspořádáno. Na druhou stranu je třeba dodat, že současné politické klima ve Španělsku neposkytuje prakticky žádný prostor pro debatu.

Způsob, jakým si vláda lidovců snaží udržet vše pod kontrolou mnohým evokuje spíše časy Francovy diktatury než moderní demokratickou dobu v současné Evropě. Vypůjčím si zde slova Craiga Murraye, který při analýze sledování událostí ve Španělsku a reakcí Evropské unie došel k následujícímu názoru: „… moderní stát je pouze stroj, který umožňuje elitám kontrolovat a řídit ekonomické zdroje k jejich prospěchu, ekonomické zdroje včetně lidí.“ Z mého pohledu dokonale vystihují současné Španělsko. Když se navíc podívám na náturu Katalánců, nezbývá mi než říct, že jejich postup vlastně chápu.

Katalánci chtějí mít možnost vyslovit svůj názor. Cítí se znevýhodnění a využívaní. Už se jednoduše nechtějí nechat buzerovat (oni to tak skutečně cítí) a chtějí pěkně od plic říct, co si myslí o španělské vládě, o jejím způsobu vládnutí, o jejím nakládání s ústavou, zákony, veřejnými prostředky a především o jejím zacházení s lidmi. Nejde o masy zmanipulované populistickými žvásty. Jde o nespokojené občany, kteří si přejí rozhodovat o svých osudech sami.

Pro pochopení současné situace je potřeba podívat se na reálný život v království. Jak vlastně vypadá?Ekonomická krize je podle médií zažehnána, prý se jedná o jeden z úspěchů Evropy. Tak co se tedy děje?

Banky místo lidí

Jenže, ono se tu krizi, která propukla před deseti lety, se přece jen nepodařilo překonat tak hladce, jak prezentují mainstreamová média. Rozhodně nesouhlasím s tím, že se jedná o velký úspěch Evropy. Realitní bublina a následný finanční kolaps, uvrhl tehdy Španělsko do zatím nejhorší finanční krize. Ta měla za následek obrovský nárůst nezaměstnanosti, která dosahovala ještě tři roky po vypuknutí krize hodnot nad 23 procent. V roce 2013 se vyhoupla dokonce přes historických 26 procent. Z mladých lidí do 30 let byla více než polovina bez práce a masový exodus mladých Španělů do zahraničí byl v plném proudu.

Ovšem z mého pohledu nejtragičtější rys krizových let bylo (a stále je) násilné vystěhování tisíců rodin z jejich bytů. Scénář byl ve většině případů velmi podobný: lidé si vzali hypotéky na „levné“ nemovitosti nebo si pronajali nové byty. Pak ale přišli o práci a nebyli schopni hypotéky a nájmy splácet. Vláda se pod tlakem EU na stabilizaci situace postavila za zájmy velkých bankovních institucí. Madrid za to mimochodem dodnes sklízí kritiku a podle mě je to jedno z největších selhání moderní politiky vůbec. Podle Všeobecné deklarace lidských práv má každý člověk nárok na důstojné živobytí. V případě, že je rodina vystěhována z bytu, který propadne bance, je povinností státu obstarat jí aternativní bydlení. To se ale ve Španělsku většinou nedělo. Kdo tam tehdy žil, určitě si vzpomene že večerní zprávy byly den co den plné příběhů rodin, které se z ničeho nic ocitly na gauči uprostřed ulice. Včetně malých dětí a velmi starých lidí. Během krize se výrazně zvýšil počet sebevražd a ačkoliv to žádná empirická studie nepotvrzuje, teto nárůst bývá běžně spojován s ekonomikou vystěhování.

Zatímco vláda zachraňovala banky, společnost se polarizovala a chudla. Stovky rodin denně končily na ulici. Hodnoty dětské chudoby se v roce 2011 a 2012 vystřelily tak vysoko, že je v žebříčku celé EU překonalo jen Rumunsko (dnes stojí před Španělskem ještě Řecko). Rozpočtové škrty, které měly nastartovat ekonomiku, se týkaly především sociální oblasti. Úsporná opatření tak vrátila španělské školství a zdravotnictví o dvacet let zpátky bez solidního plánu na jejich budoucí sanaci. Výdaje na rozvoj a vědu se osekaly na minimum a díky tomu Španělsko zažilo (a stále zažívá) největší odliv mozků za celou svou historii. Do zahraničí odešlo podle odhadů od začátku krize asi 1,5 milionu mladých kvalifikovaných lidí.

Frustrace a nejistota

Životní standard ve Španělsku se znatelně snížil ve všech ohledech. Byly to opravdu smutné roky. Ovšem ani dnes, kdy je krize podle oficiálních prohlášení zažehnána, není život v zemi tak „na pohodu“, jak to z venčí může vypadat.

Podle analytiků se v posledních letech ekonomika země sice zmátořila. Ekonomické deníky hlásají, že HDP Španělska je už stabilně v černých číslech. Stát má prý nakročeno ke světlejším zítřkům. Z ekonomického hlediska výborná zpráva. Jak se ale Španělsko k tomuto růstu propracovalo a jaká je reálná situace na pracovním trhu?

Z vlastní zkušenosti vím, že být ekonomicky produktivním člověkem ve Španělsku je dnes stále velký boj. Pokud nejste státním zřízencem, tzv. funcionario, kteří mají do konce života práci jistou, budete pravděpodobně spadat do skupiny normálních pracantů. Z pracovních míst, která se před deseti lety vypařila, se zatím podařilo obnovit necelou polovinu. Aby vláda snížila nezaměstnanost, začaly se zavádět osekané pracovní smlouvy na dobu určitou. Princip je jednoduchý: za málo peněz hodně muziky. Mnoho lidí si na živobytí vydělává krátkodobými brigádami. Komu se podařilo sehnat stálou práci, musí vyjít s mnohem menším platem, zatímco ceny rostou. Ve společnosti tak stále vládne nejistota, frustrace a strach ze ztráty zaměstnání. Takže i když se slovo “krize” neskloňuje ve Španělsku na každém rohu, neznamená to, že už skutečně skončila. Je-li vám to milejší, můžeme současnou situaci označit za “nestabilní”.

Havel tady nebyl

A ona nestabilita se netýká jen ekonomiky ale i sociálního života v zemi. Zajisté k ní přispívá i mnohanárodnostní složení Španělska. Nejsou to jen Katalánci. Máme tu Basky, Galicijce, Navarry a tak dále. Multikulturalita na poloostrově měla vždy spíš konfliktní charakter. Jde zřejmě o odkaz z období před a během diktatury. Francova vláda byla silně nacionalistická a systematicky potlačovala kultury periferních regionů (což je paradox, neboť Franco sám pocházel z Galicie). Po přechodu k demokracii se tenze zmírnila. Nebo se spíše zaměřila jen jedním směrem – k Baskicku. Na organizaci ETA si jistě vzpomíná každý.

Jak je ale možné, že i dnes, tolik let po pádu diktatury, stále existuje podobné pnutí mezi centrálním Španělskem a ostatními regiony? Teď nemluvím jen o politice, ale o společnosti jako takové. Jak země dospěla k takové polarizaci, že zatímco jeden z regionů křičí po samostatnosti, v Madridu skupiny lidí beztrestně heilují a otevřeně fandí policejnímu zásahu proti masám v Katalánsku?

Pro pochopení je potřeba se podívat na samotný přechod k demokracii. Ani ten totiž nebyl tak typický. Neproběhla zde revoluce jako u nás. Stárnoucí a nemocný autoritář Franco v podstatě předal před smrtí moc králi Juanu Carlosovi, který se nakonec rozhodl ustanovit parlamentní monarchii a opustit načrtnutou linku Francova režimu. Vše šlo pomalu a velmi opatrně. Nebyl tu žádný Havel, který by národ protáhl přechodem k demokracii, ukázal společnosti morální hodnoty a šel dál příkladem. Španělsko tak zůstalo rozstříštěným mnohonárodnostním státem, ve kterém, podle mnoha lidí, skutečná tranzice k demokracii nikdy neproběhla.

Tento názor podporuje také fakt, že po Francově smrti byl schválen Zákon o amnestii (1977), který prakticky znemožňuje vyšetřování porušování lidských práv v minulosti a potrestání viníků. Tato legislativa v podstatě zametla všechny zločiny proti lidskosti spáchané za Francova režimu pod koberec. Pokud se projdete po hlavním madridském náměstí Puerta del Sol, s velkou pravděpodobností tu potkáte skupinu lidí se starými fotografiemi. Pravidelně tady v tichém protestu bojují za objasnění zmizení svých blízkých a proti jednomu z hlavních pilířů španělské tranzice – beztrestnosti.

Roubíkový zákon

Španělskou politickou scénu navíc jitří neustálé korupční skandály, týkající se obou hlavních politických stran i samotné královské rodiny. Je to třeba známá kauza Gürtel, do které mají být namočeni i členové Lidové strany. Letos byl v jejím vyšetřování předvolán jako svědek předseda vlády Mariano Rajoy.

Krátce po nástupu lidovců k moci v roce 2011 byl zbaven funkce soudce Baltasar Garzón, který tento korupční skandál vyšetřoval. Jeho sesazení v vyvolalo smíšené pocity ve Španělsku i u mezinárodního společenství. Garzón se totiž jako jeden z mála zasazoval za odkrytí zločinů diktatury a potrestání viníků.

Španělskému obyvatelstvu ale nejvíc hýbe žlučí kontroverzní Zákon pro ochranu občanské bezpečnosti z roku 2015. Ve společnosti se mu lidově říká “ley mordaza” neboli roubíkový zákon. Jeho schválení doprovázely masové protesty ve všech větších městech království. Katalánský parlament považuje určité články zákona za protiústavní a oficiálně předal žalobu ústavnímu soudu. To samozřejmě vztahy mezi Madridem a Barcelonou ještě opepřilo.

Zákon od samého počátku kritizovali i mezinárodní aktéři včetně lidskoprávních organizací Amnesty International nebo Human Rights Watch. Podle nich představuje přímé ohrožení svodoby projevu, tisku a dalších základních práv. Experti OSN dokonce vyjádřili obavu, že spěšné schválení zákona je spíše odpovědí na masové protesty, které zemí lomcují od počátku krize, nikoliv skutečnou reformou. To bylo před dvěma lety. Čas bohužel ukázal, že měli pravdu.

Kocourkov s obušky

Co tedy zákon nařizuje? Například za šíření fotografií policejních agentů můžete dostat pokutu až 30 tisíc Euro, tedy přes 800 tisíc Korun, pokud tyto fotografie mohou agenta nějak ohrozit. Až 600 tisíc Euro je pokuta za neschválenou demonstraci, která nějakým způsobem zasáhne důležitou komunikaci (silnici, ulici nebo je poblíž televizního vysílače a tak dále).

Kamenem úrazu je, že formulace zákona je velmi vágní a dává tak prostor špatné interpretaci a nepřiměřenému jednání ze strany policistů a státních institucí. To může vyústit (a v mnoha případech se tak již stalo) v cenzuru tisku, omezování práva na volné shromažďování a v nesmyslné udělování pokut.

Příkladem je žena z Alicante, která musela zaplatit pokutu 800 Euro za publikování fotografie špatně zaparkovaného  policejního auta na facebooku. Auto stálo na místě pro invalidy. Nejedná se o ojedinělý případ, takových je v celé zemi spousta a normálním lidem už dochází trpělivost. Je to jako v kocourkově. Mladí Španělé, kteří museli emigrovat do zahraničí, často označují svojí domovinu jako Espaňistán.

Moc policie je v zemi mnohem větší, než na co jsme ze Střední Evropy zvyklí. Mezinárodní organizace včetně OSN Španělsko opakovaně kritizovaly za policejní násilí včetně doložených případů mučení. Lidskoprávní organizace pak nejvíc znepokojuje zřejmá beztrestnost pro policisty, kteří se násilí dopustili. Mandát policie byl ještě posílený již zmíněným roubíkovým zákonem, který jim při nepovolených protestech dovoluje použít násilí, jak uznají za vhodné. Že jsou si policisté své moci plně vědomi se ukázalo v posledních letech již mnohokrát, kdy neváhali použít obušky při poklidných, leč nepovolených demonstracích. Naposledy jsme to mohli sami posoudit minulou neděli při dramatickém rozhánění účastníků katalánského referenda. Podle premiéra i krále bylo použité násilí přiměřené situaci. Nesmělá omluva za tento postup zazněla až po několika dnech. Jde ale spíše o reakci na následnou mezinárodní kritiku, než o přehodnocení vlastního postupu.

Dialog? Ani náhodou!

Pojďme se vrátit k nejnovějším událostem v Katalánsku. Po referendu svolal Puigdemont zasedání parlamentu, které mělo rozhodnout o nezávislosti regionu. Na to lidovci zareagovali nepěknou výhrůžkou. Mluvčí strany veřejně prohlásil, že by Puigdemont mohl dopadnout stejně jako katalánský premiér Lluís Companys. Ten v roce 1934 vyhlásil nezávislost regionu, za což byl následně zadržen a uvězněn. Mluvčí si v tom momentě možná neuvědomil, že Companys byl po nástupu Franca k moci za své jednání také mučen a nakonec popraven. Podobné výroky situaci ještě více vyhrotily a není se tak čemu divit, že se Puigdemont cítí jistější v zahraničí než ve své vlasti.

Sesazený katalánský premiér ostatně od začátku krize apeloval na Evropskou Unii, aby k situaci zaujala nějaký určitý postoj. Zástupci Evropských zemí nejprve vesměs vyjádřili naději, že se katalánsko-španělská krize vyřeší prostřednictvím dialogu. Ten se ovšem nekonal. Zatímco katalánská vláda byla ochotná řešit situaci s pomocí prostředníka a oficiálně žádala centrální vládu o dialog, Madrid takovou možnost rezolutně odmítl. Puigdemont kupodivu necouvl. Dokonce ani když část Katalánců dostala strach, co se stane „jestli to vyhlásí“?

Ptáte se, jaké možnosti měla centrální vláda? Vláda mohla nabídnout Katalánsku kompromis. Například rozšířenou autonomii s výsadami, jakou má třeba Baskicko. Mohla prohlásit referendum za nelegitimní a v rámci zachování klidu vyjednat svolání předčasných voleb. Mohla se pokusit o cokoliv jiného, ovšem vždy by tomu musel předcházet dialog, kterému se vláda bránila zuby nehty. Veškeré přihrávky Katalánska kopala nekompromisně do autu a ze všech alternativ, které měla k dispozici, si nakonec zvolila tu nejméně vhodnou. A zároveň tu, která nejvíce odpovídá její filozofii. Výhrůžky, tvrdý postup proti „rebelům“ včetně civilního obyvatelstva a nakonec uchopení moci. A co na to Evropská unie? Ta raději strčila hlavu do písku a nakonec, aby se neřeklo, podpořila Madrid. Jinými slovy, podpořila vládu namočenou do korupčních skandálů, která neodsuzuje policejní násilí a nedělá si velkou hlavu z porušování lidských práv.

Problém zůstává

Nejsmutnější na celé věci ovšem je, že skutečný problém, ten, který celou krizi odstartoval, momentálně nikdo neřeší. Rigidita španělského systému, který Kataláncům soustavně upírá právo na sebeurčení prostřednictvím legálního hlasování, zůstává přítomná. Vláda lidovců navíc získala kontrolu nad regionem, ve kterém neměla většinu, čímž dokázala na čas vyřešit největší problém, který pro ni samostatné Katalánsko představovalo – finance. Premiéru Rajoyovi se tady povedl opravdu mistrovský kousek. Odvést pozornost od korupčních kauz spojených s těmi nejvyššími patry centrální politiky, od nepřiměřeného policejního násilí (které zůstává bez trestu) a od kritiky ohledně (ne)zaručování lidských práv. Namísto toho teď bude Španělsko týdny řešit zástupný problém – potrestání čtrnácti katalánských rebelů. Puigdemont a další katalánští zákonodárci čelí obvinění z rebelie. Dostali již předvolání před nejvyšší soud a hrozí jim trest až 30 let vězení.

Na prosinec pak vláda vypsala nové volby do katalánského parlamentu. Co se ale stane, když v nich separatisté opět získají většinu? Bude se celá situace opakovat nebo Madrid doufá, že Katalánce pro tentokrát dostatečně zastrašil? Tahle otázka teď visí nad Španělskem jako těžký mrak. A v zemi zůstává společnost která je rozhádaná a rozpolcená, a kterou se nikdo nesnaží sjednotit.